Moravský zemský archiv v Brně
Listiny zemského soudu Brno
Sign. II, č. 271, Poslední vůle Vratislava z Pernštejna na Tovačově
Poř.č.2271
Signatura:II-271
Obsah:10. dubna 1572, Prostějov
Poslední vůle Vratislava z Pernštejna na Tovačově
Originál
Čas. rozsah:1572
Ukl.j.:Karton 23
 
 
 
Obsah ZDB XXX (XXVI) Popis
Ve jméno svaté a nerozdílné Trojice, Otce, Syna i Ducha svatého, vše jednoho Hospodina na věky požehnaného, Amen.

Já Vratislav z Pernštejna a na Tovačově, nejvyšší kanclíř království českého a J. Mti cís. rada a komorník, uváživše to zdravě u sebe, že v těchto nebezpečných a zlých časích pro naše těžké hříchy, kteříž se více a více ve vší rozpustilosti zde rozmáhají a tudy pána a Spasitele našeho k hněvu spravedlivému a trestáni na sebe popouzíme a nebude-li zvláštní milosrdenství jeho svaté nad námi ukázáno, že jest nelze jináče, než že musíme čím dál většího trestání na tomto bídném světě jeden každý podle provinění svého na sebe očekávati. A protož s dobrým rozmyslem jsem umínil, dokudž mi můj milostivý Pán, Spasitel a Vykupitel, v tomto světě zdaví a dobrého rozumu paměti popříti ráčí, tento kšaft, pořízení a poslední vuoli svou udělati a napsati, cožtak činím. A předkem svou milou duši, když by ji kolivěk všemohoucí věčný pán Buoh prostředkem této časné smrti k své božské svaté milosti s tohoto světa povolati a s tělem mým rozděliti ráčil, tu jeho svaté božské milosti poroučím a té celé a nepochybné naději jsem, že ne podle mejch těžkých hříchuov a provinění a podle skutků mých ráčí ji souditi, v čemž se ve všem vinen dávám, ale pro smilování a veliká svá milosrdenství činěná prosím a nejvíce pak pro zasloužení syna svého nejmilejšího pána našeho Ježíše Krista a jeho nevinnú smrt, jakož pravého prostředníka a smírčí mezi Bohem otcem a námi lidmi hříšnými, že se nade mnú smilovati a odpustíc všecky mé provinění a hříchy, jí v svém nebeském království věčné odpočinutí dáti ráčí, Amen.

Tělo pak mé, které v tomto plačtivém údolí nic jiného nežádá nežli odpočinouti v prachu země, ať jest to položeno pokorným katolickým křesťanským způsobem, beze vší pejchy v Doubravníce v kostele a při témž pohřebu, kdež předkuov mejch a rodu našeho těla v pánu Kristu odpočívají, však tak jestliže by to toho času při témž kostele zase podle žádosti, vůle a předsevzetí mého katolicky římský způsob nařízen byl. A pak-li by předsevzetí mé do toho času průchodu svého jmíti nemohlo a pán Bůh mne před tím s tohoto bídného světa povolati ráčil, tehdy žádám a velice prosím, ať tělo mé pochováno jest všelikým katolickým způsobem, však beze vší pejchy a zbytečného nákladu na hradě pražském v kostele velikém a v tej kaple, kde Vilímek, syn muoj a dvě dcery mé, totiž Anička a Maria, pochovány leží a v pánu Bohu křesťansky odpočívají.

Dále pak, jakož nám list mocný od nejjasnějšího knížete a pána, pana Maxmiliána Druhého, voleného římského císaře, uherského a českého krále a markrabí moravského, pána mého nejmilostivějšího, na statky mé, kteréž z požehnání božského v markrabství moravském mám a jmíti budu, v kterýmžto listu tu mně milosti činiti ráčí a toho povolati, abych o všem a všelijakém statku svém, movitém neb nemovitém, dědičnejm neb zápisnejm, kterýž jmám nebo ještě jmíti budu, odkázati a poručiti mohl a moc měl a též i poručníky zdělati dítek a statku svého, jakž mi se koli zdáti a viděti bude, tak jakž týž list mocný královský slovo od slova vše v sobě šiřeji zavírá a ukazuje. Kteréhož listu mocného královského na statky v markrabství moravském řízení mně daného datum jest ve Vídni, v středu po Povýšení svatého Kříže, léta od narození syna božího tisícího pětistého šedesátého osmého. A protož na takový list mocný královský tento kšaft a poručenství ve jméno boží takto řídím a činím:

Předkem a nejprve, jakož jsem urozené paní, paní Mariji Manrice z Laru, manželce své nejmilejší, pro její ke mně věrné, ctné a šlechetné chování z lásky manželské i za věno i nad věno její, kteréž jsem po ní vzal, totiž deset tisic kop míšeňských a dckami ani věnným listem jí to až posavád neujistíc, druhým kšaftem, kterejž týž na obzvláštní list mocný královský na statky mé v království českém ležící řízení mně danej mám, panství litomyšlský jí poručil a jakým způsobem by to držeti a jeho užívati měla, v témž kšaftu všecko dostatečně vysvětleno a opatřeno jest, toho při tom zostavuji. Taky to jmíti chci, aby syny a dcery naše nejmilejší, kteréž z daru pána Boha všemohoucího nyní spolu máme, totiž Jana, Václava, Johannu, Alžbětu, Hedviku, Polixenu a Františku, i také jestliže by jich nám pán Buoh více spolu dáti ráčil, při sobě aby jměla a z moci její zvlášč pak proti její aby žádným způsobem odjímány nebyly. A na dostatečnější vychování její a dítek našich i také na šaty jim náležité z statků mých moravských, z kterejchž by se jí nejlépe spolu s jinejmi pány poručníky mejmi vidělo, tři tisíce kop míšeňských, aby se vejš jmenované paní manželce mé nejmilejší, ročně beze všeho zadržení vydávalo; však rozdílně, totiž počnúc hned po mé smrti na svatého Václava půldruhého tisíce kop míšeňských a na svatého Jiří tolikéž. A to dokudž by synové naši v správě její zuostali a týž dokudž by dcery naše k rozevdání poctivému nepřišly. Než jestliže by synové naši s vědomostí a vuoli paní manželky mé a jinejch pánuov poručníkuov někam jinam dáni neb posláni byli a dcery naše buď všecky neb na díle k poctivému vdání přišly, tehdy nicmíně vejš jmenovaná suma, totiž tři tisíce kop míšeňských paní manželce mé nejmilejší aby se předse vydávala a to do živnosti její a neb do proměnění stavu jejího. Neb z toho, co týž paní manželce mej nejmilejší druhejm kšaftem v království českém poroučím, jsouc jí mnohem více povinovat pro její ke mně velikou lásku a poctivé a poslušné chování, nechci aby povinovata byla, leč by sama dobrovolně chtěla z mateřský lásky to učiniti, jakej náklad na děti naše činiti.

O jiným pak všelijakým statku svém dědičném neb zápisném, též o všech a všelijakejch svršcích a nábytcích, klenotech a hotových penězích a tak hned o všem nic nevyměňujíc, což jest mně koli všemohoucí věčný pán Bůh z svého milosrdenství a z veliké štědroty v tomto markrabství milostivě naděliti ráčil a ráčí a co po smrti mé po mně zuostane, nad tím nade vším i také nad syny a dcerami mejmi, kteréž nyní jmám neb ještě bohdá jmíti budu, z lásky a zvláštní důvěrnosti, kterúž k nim jmám, mocné otcovské poručníky činím: předkem a prvotně urozenou paní, paní Marii Manriku z Laru, manželku svou nejmilejší a vysoce urozeného pána, pana Vilíma z Rozmberka a na Českém Krumlově, správci a vladaře domu roženberského, J. Mti cís. radu a nejvyššího purkrabí pražského, urozeného pána, pana Pertolda z Lipého a na Krumlově, nejvyššího maršálka království českého a J. Mti cís. radu a komorníka, urozeného pána, pana Diviše Slavatu z Košnberka a z Chlumu a na Košnberce, urozeného pána, pana Jana staršího z Žerotína na Náměšti a Rosicích a urozeného a statečného rytíře pana Burjana Trčku z Lípy a na Světlé nad Sázavou, J. Mti cís. radu a podkomořího království českého, pány a přátely své zvláště milé. A tejmž pánom poručníkom svým dokonce věřím a velice prosím, že takové poručenství nad dětmi a všelijakejm statkem mým podle vejš jmenované paní manželky mé nejmilejší k sobě příjmú a děti i statek muoj muoj v svém otcovském spravování a opatrování že míti budou. Neb jim jim se toho obzvláště důvěřuji, že tak učiní pro tu velikou lásku, kterouž jsem k nim po všecky časy z srdce upřimného jměl i tolikéž nad tím nade vším, což v tomto kšaftu a poslední vuoli mé řídím a odkazuji, aby se zadosti stalo a tak skutečně vykonalo.

Což se pak vejš jmenovanejch synuov mejch a dcer, kteréž nyní jmám, dotejče, ty aby páni poručníci nahoře jmenovaní k tomu skutečně jměli a přidrželi, aneb jestliže by mi pán Buoh více synuov a dcer dáti ráčil, aby v bázni boží, lásce bratrský a v tej víře, jak jsou za mne k tomu vedeni v poslušenství svatého římského kostela pod jednou způsobou zuostali a setrvali a z toho žádným vymyšleným způsobem nevykračovali. Při tom manželku mou a máteř jich aby všelijak šetřili, jí ve všem poslušní byli a v ničemž nejmenším nermoutili ani nehněvali a vždycky to při kázni božský před očima měli, tak aby taky na tomto světě všelijaké požehnání od jeho svaté milosti dostati mohli. Začež pak manželky své nejmilekší obzvláštně velice žádám, jí toho důvěřuji a poroučím a o ní žádné pochybnosti nemám, že dítek našich jináče výsti nedopustí a nepovede. A jinejch pánuov poručníkuov svých týž velice za to prosím, aby nad tím zvláštní ruku držeti ráčili a dal-li by pán Bůh Janovi a Václavovi, synom mejm, aneb že bych ještě kterého z požehnání božského s manželkou svou jměl, k letom dorostlým přijíti a když by koli k tomu přišlo, že by páni poručníci moji statku mého tejmž synuom mejm postoupili, tehdy tomu chci a jim synom mejm to, což můž bejti nejvíce, poroučím a přikazuji, aby se vždycky ve všem jimi spravovali a bez rady jich zvláště pak v svejch mladejch letech , nic nečinili. A pánuov poručníkov svých, jakž nejvejš může prošeno bejti, prosím, že dětí mých radou a pomocí svou podle k nim mé veliké důvěrnosti neopustí a syny i jiné dítky mé předce v svém opatrování míti budou. A jestliže by pak co synové moji kdykoliv v statku po mně pozůstaveném škodlivého předse bráti a předkem mateře své a jinejch pánů poručníkuov svejch poslouchati a jimi se spravovati nechtěli, ač tej naděje do nich, jako do svých milejch synuov, nejsem, aby se nad touto jistou vuoli jmou a předkem nad božským přikázání, poněvadž se to všecko pro dobré a užitečné jich děje, zapomenúti jměli, tehdy velice pánuv poručníkuov svých za to žádám, aby toho nijakž netrpěli. Než nebudú-li to moci přetrhnúti, na J. Mt cís., jakožto krále českého a markrabí moravského aneb na Jich Mti pány ouředníky a soudce zemský, aby to vznesli a za lepší opatření, a což by tak škodného bylo, za přetržení aby žádali a prosili. Neb k J. Mti cís. jakožto ku pánu svému nejmilostivějšímu pro mé poddané, věrné a vždycky hotové služby, kteréž jsem z mladosti své činil, té celé a poddané naděje jsem a k Jich Mtem pánům ouředníkom a soudcom zemským pro mé přátelské služby, jestliže se oč páni poručníci moji k J. Mti. cís. aneb k Jich Mtem utekú, nic míně i potom dítek mejch, kdyby jim pán Buoh všemohoucí let dospělých dojíti popříti ráčil, že jich v ničem opustiti neráčí.

Co se pak dcer mých dotejče, dále o nich takto řídím: Jestiže by které z dcer mých pán Buoh k dobrému a poctivému vdaní přijíti popříti ráčil, však a vůlí a radú předkem mateře jich a jinejch pánuov poručníkuov mých a jináč nic, tehdy ať se jim z statků mých po jedné každé věna jmenuje a také ve dny v roce, jakž obyčej jest, dá a vyplní, po třech tisících kopách groších českých, a při tom vejprava poctivá. A neuchoval-li by pán Buoh synů mých aneb synové moji, oženíce se, s tohoto světa bez dědicuov sešli, tehdy takový nápad z statku mého všeho po tejchž synech mejch a dědicích jich aby připad na všecky dcery mé vdané i nevdané plným právem a rovným dílem. Však které by nebyly vdané, ty předkem aby mohly sobě napřed věno své vzíti, totiž po třech tisících kopách groších českých a za vejpravu, jakž by po vdaných dáno bylo, aby v tom rovnost bejti mohla.

Co se pak svršků všelikejch od zlata, stříbra, klenotuov, řetězuov zlatých, koflíků, mís, talířů stříbrných i cínových, šatů chodících, i ložních, čelounov i toho všeho, což jen za svršky můž jbejti jmenováno, nic nikdež a na všech statcích svejch toho nevyměňujíc, dotejče, těch a takových svršků všech vejš jmenované paní manželce své nejmilejší pravú polovici poroučím a dávám. A druhá polovice aby synuom mejm zuostala a o ty aby se spravedlivě, kdyby se sic o jiné statky dělili, rozdělili. Však co jsem koli vejš jmenované paní manželce své od tejchž klinotů a jinejch všelijakejch svrškuov za zdravého života dal anebo co vona sic svého jměla, to aby sobě předkem vzala. Na to ji synové a děti moji ani jiní páni poručníci sahati žádným vymyšleným způsobem nemají. A tak co jsem koli paní manželce své nejmilejší dal a tímto kšaftem z upřímné srdečné lásky dávám, tej celej důvěrnosti a jisté naděje k ní jsem, že toho od dítek našich neodtrhne, nýbrž k nim se v tom, jako věrná máteř jich ukáže.

A tak tím tento kšaft svůj zavírám a poslední vuoli svou řídím, však do své vuole s túto obzvláštní vejminkú, chtěl-li bych kdy tento kšaft zkaziti, zrušiti buďto všecek zouplna neb na díle, k němu přidati, ujíti, v nic obrátiti, jinej udělati, abych toho každého času moc měl jako kdy prve. A dále taky sobě i to znamenitě vymiňuji, v moci své pozůstavuji, jestliže bych kdy jaké pořízení mimo toto učiniti a komu ce odkázati koli nebo dáti chtěl, toho abych vždycky moc a svobodnú vuoli měl, buď za zdravého života neb na smrtelné posteli pod pečetí svou a jejich panuov aneb dobrých lidí pečetmi na svědomí neb oustně před hodnověrnejmi lidmi zřídil a poručil, to aby tokovú moc jmělo, tak jako bych to tímto kšaftem svým na tejž mocný list J. Mti král. učinil aneb řídil a tomu aby se bez odpornosti dosti stalo a dálo.

Tomu na svědomí a pro lepší toho jistotu já napřed psaný Vratislav z Pernštejna a na Tovačově, nejvyšší kancléř království českého a J. Mti cís. rada a komorník, tento kšaft a poslední vuoli svou, tak aby tím lépe všem vědomo bylo, že jest má celá a dokonalá vuole a žádné rozepře pro to aby nebylo, tak jak nyní často bejvá, jsem svou vlastní rukou sepsal a svou vlastní pečetí k tomu kšaftu svému jsem přitisknouti dal. A připrosil jsem urozených pánuov, pana Albrechta Černohorského z Boskovic na Černé Hoře, nejvyššího komorníka markrabství moravského, pana Jindřicha z Šternberka a na Holešově, pana Jetřicha z Kunovic na Brodě Uherském a urozeného a statečného rytíře pana Václava Podstatského staršího z Prusinovic na Vrchoslavicích, nejvyššího hofrychtýře markrabství moravského, a urozených vládyk, pana Jana Šarovce z Šarova na Ptyni, pana Jana Drahanovského ze Stvolové na Drahanovicích, že sou také pečeti své podle mé k tomuto kšaftu a pořízení mému přitiskli, však sobě a dědicom svým beze vší škody. Kteréhož est datum na Prostějově ve čtvrtek po hodu slavným Vzkříšení pána Krista léta od narození Páně tisícího pětistého sedmdesátého druhého.

Hrubý, František: Moravské zemské desky z let 1348-1642. Brno 1931, s. 55-58.